Bikepackingová jízda, co mi změnila život

Když jsem v lednu 2024 ležela na pláži v Ománu a prokrastinovala, narazila jsem na web Ultrabikers . Moravia Divide – 760 km, 14 000 metrů převýšení, napříč Moravou z Jeseníku do Břeclavi, bez podpory. Znělo to jako šílenost, přesně moje krevní skupina! Vyplnila jsem přihlášku, ale jen jako náhradník. Říkala jsem si: „No co, aspoň jsem to zkusila.“ Jenže pak přišel e-mail – divoká karta, ať je na startu víc žen! A najednou to bylo reálný.

Příprava: Chaos a nadšení v jednom
Od té chvíle se všechno rozjelo. Sháněla jsem bikepackingové vybavení – brašnu na řídítka, pod sedlovku, spacák, péřovku, powerbanku, baterku. Kolo dostalo bezdušky a další držák na láhev. Najížděla jsem kilometry, četla články, zkoušela přespat v přírodě, jezdit potmě, testovala kolo s plnou zátěží. Nebyla jsem žádný profík, spíš jsem věřila, že to nějak dám. Každý přece maká po svým, ne? Jasně, netrefila jsem všechno dokonale, ale ta nervózní radost převyšovala všechno.

Start: Střevní nervozita a první kilometry
V pátek po práci jsme s manželem vyrazili do Račího údolí. Večerní přednášky byly super, ale když jsem viděla ty všechny chlapy kolem, trochu mě to vyděsilo. Střeva začaly hrát divadlo. Sobotní ráno – sluníčko, snídaně, pusa na rozloučenou a jde se na to! Prvních pár desítek kilometrů jsem šlapala jako o závod, dokonce jsem sjela z trasy (klasika já). Pak jsem pomalu předjížděla ostatní a dorazila na první restpoint na Hedeči (130 km). Po hodinovém dešti jsem byla promrzlá, ale západ slunce mě tak nakopl, že jsem chtěla ještě kousek pokračovat. Opekla jsem špekáček, dala tři hodiny spánku na Skautské chatě a ve 2:30 vyrazila do druhého dne

Druhá etapa: Láska i peklo
Druhý den byl jak z jinýho světa. Kraj kolem Zábřehu, kafe na benzince, východ slunce – Morava je prostě nádherná. Cíl byl dojet do Plumlova (RP2 - 365 km). Dorazila jsem vyřízená, ospalá, s nohama v jednom ohni. Hlad mě málem sežral. Po jídle jsem se rozhodla popojet ještě 15 km k přístřešku, protože na brody a těžší terén už jsem neměla sílu. Chvíli jsem klimbala na kamenech ve spacáku, ale bolest nohou mě probrala. Ve dvě ráno znovu na kolo. Pomalu jsem se rozjížděla, přes Seč, boskovické traily, a najednou to zase jelo! Ale pak přišly prdelky světa – Bolešín, Rovečné, Dalečín. Voda docházela, tlačila jsem kolo a snila o studánce u Vírské přehrady. RP3 v Lomnici (560 km) mi připadal jako sci-fi. Deset kilometrů přede mnou a 400 metrů převýšení? Jeden brutální kopec, o kterým jsem neměla tušení. Dva kroky dopředu, jeden zpátky. Krávy na mě koukaly, jako by říkaly: „Co tu děláš, holka?“

Závěr: Slzy, radost a cíl
Konečně Lomnice (RP3). Hospůdka, známý tváře, teplý jídlo, nabitý baterky. Za dvě hodiny pokračuju. Bílý potok po tmě měl svoje kouzlo, brněnská přehrada, Mandloňová rozhledna, vinice – bylo to krásný. Ale ta rovinka z Lednice do Břeclavi? Peklo na zemi! Rozedřený zadek, stehna v křeči, nemohla jsem sedět ani stát. Táhla jsem se jako hlemýžď, brečela, ale jela. Do cíle jsem dorazila po 3 dnech, 8 hodinách a 11 minutách. V cíli jsem neměla sílu ani na rozhovor. „Už nikdy,“ říkala jsem si. Tělo bolelo, nohy opuchaly, ale když jsem se postavila na 24. místo ze 150 přihlášených, byla jsem na sebe pyšná, mezi ženami jsem dojela první! Ze 140 startujících dojelo 103. A ty zprávy od kamarádů a fandů? Ty mě hnaly dopředu, díky moc!

Letos to přijde znovu
Teď, když se blíží Moravia Divide 2025, jsem nervózní, ale těším se. Co mě čeká? Nové zážitky, nový lidi, nové výzvy. Až to dám, sednu si k tomuhle článku a dopíšu, jak jsem to letos rozsekala (nebo přežila). Držte palce!