Jak jsem se z hobby závodů v Beskydech dostala na jeden z nejtěžších etapových MTB závodů světa

Příprava : Klíč k úspěchu

Tentokrát jsem přípravu neponechala náhodě. Od začátku jsem věděla, že Titan nebude jen o „najetých kilometrech“, ale hlavně o systematické práci, vytrvalosti a schopnosti zvládnout několik těžkých dní za sebou.
A vlastně za to všechno mohl můj trenér Ondřej.
Byl to právě on, kdo se přede mnou o Titanu zmínil úplně poprvé.
„Pojeď s námi do Maroka.“
Moje první reakce byla jasná. „Ne. Titan určitě není pro mě.“
Poušť, písek, několik dní závodění… připadalo mi to strašně vzdálené tomu, co běžně jezdím. Jenže ta myšlenka už mi zůstala v hlavě. Začala jsem si pouštět videa, číst články a představovat si, jaké by to asi bylo.
A po nějakém čase jsem si řekla: „Kdy jindy, když než teď?“ Možná už nikdy nebude lepší příležitost něco takového zažít. A hlavně — nebýt na to sama.
Tréninky pod vedením Ondry byly zaměřené hlavně na vytrvalost a schopnost fungovat několik dní po sobě. Zimu jsem strávila hlavně na trenažéru — intervaly podle wattů, tepovky a kadence. Nebylo to vždy zábavné, ale právě tam vznikal základ celé přípravy. Člověk si nemá kde odpočinout, musí pořád šlapat a držet výkon.
S příchodem jara se postupně přidávaly delší venkovní tréninky. Hodiny v sedle, jízdy v různém terénu, větru, zimě i dešti. Nešlo jen o fyzičku, ale i o to naučit tělo fungovat dlouho a pravidelně.
Velkou roli hrála také výživa a regenerace. Testovala jsem, co mi sedí při dlouhých jízdách, zkoušela vlastní energetické želé, řešila pitný režim i doplňování sacharidů. Stejně důležitý byl ale odpočinek — masáže, sauna, lehčí týdny a schopnost ubrat, když bylo potřeba.
Postupně už se všechno začalo podřizovat jedinému cíli. Nechtěla jsem nic podcenit.
Za celou přípravu jsem nevynechala jediný naplánovaný trénink. A často jsem přidala ještě něco navíc.
Postupně jsem upravila i stravu. Více jsem řešila regeneraci, příjem sacharidů během dlouhých tréninků i celkovou energii. Před odletem jsem zařadila sacharidovou superkompenzaci, kterou jsem znala už z dob kulturistiky, a týden před odletem úplně vysadila kofein.
Postupně jsem pochopila, že forma nevzniká při jednom heroickém tréninku. Vzniká z desítek obyčejných dní, kdy člověk prostě vstane a jde znovu šlapat. Čím víc se blížil odlet, tím víc jsem si uvědomovala, že Titan nebude jen fyzická výzva. Bude to hlavně zkouška disciplíny, trpělivosti a schopnosti vydržet několik měsíců dělat poctivě malé věci, i když je nikdo nevidí.

Když se sen začne měnit v realitu

Možná to zní zvláštně, ale jeden z prvních stresů nepřišel na kole. Přišel u počítače. Vyplnit přihlášku na Titan Desert mi trvalo asi na tři pokusy. Několikrát odeslání selhalo a vše jsem musela vyplňovat znovu.
Pak začalo kolečko organizace. Letenky.Pojištění.Povinné dokumenty.Lékařská prohlídka.Komunikace s DHL kvůli dopravě kola.
Tady mi Ondřej řekl: „Až budeš stát na startu, tak už to bude pohoda.“
A do toho nekonečné přemýšlení nad vybavením. Jaké pláště? Kolik náhradních dílů? Co opravdu potřebuji a co už jen zbytečně povezu? Nikdy bych nevěřila, kolik času člověk stráví třeba jen výběrem správných plášťů do pouště.
Silný moment přišel ve chvíli, kdy jsem balila kolo do krabice. Omotané, rozebrané, připravené na cestu do Afriky. Najednou mi došlo, že všechny zimní tréninky, hodiny na trenažéru, únava i pochybnosti opravdu míří k jednomu cíli.
Kolo odvezlo DHL už 3 týdny před startem, přepravovali je do startovní destinace kamiónem. A já věděla, že brzy poletím za ním. (Legrační je, že přeprava kola kamionem stála skoro stejně jako moje letenka :-)

Cesta do Maroka a první dny v poušti

Do Maroka nás nakonec odletělo jedenáct Čechů. Parta, kterou dal dohromady Ondřej. A musím říct, že opravdu skvělá parta. Já byla jediná žena. A přiznávám, že z toho jsem měla ze začátku trochu nervy. Přeci jen týden v poušti mezi samými chlapy… Ale úplně zbytečně.
Postupně se ukázalo, že kluci jsou skvělí. Pomáhali si navzájem, podporovali mě a vytvořili atmosféru, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Cesta byla dlouhá.
Vídeň › Madrid.
Přespání v Madridu.
Ráno další let do Maroka.
A potom ještě asi dvě hodiny autobusem do místa prvního startu. Člověk je unavený, rozlámaný z cestování, ale zároveň plný očekávání. Po příjezdu začal první maraton ještě před samotným závodem:

rozebrat zavazadla
ubytovat se v haimě
projít registrací
smontovat kolo

A pak přišlo první překvapení.

Po otevření krabice jsem zjistila, že moje cyklistické boty během cesty lehce… zplesnivěly. Ale marocké slunce to rychle vytáhlo. Večer proběhlo první rozjetí, večeře a hlavně první meeting všech závodníků. Až tam člověku došlo, jak obrovská akce to je. Téměř 500 účastníků z různých zemí Evropy. Všechno vždy ve španělštině a následně angličtině.
A druhý den už naplno začal režim, který se opakoval dalších šest dní:

každé ráno v 6:00 budíček z reproduktorů
snídaně
nachystat kolo
doplnit vodu
zabalit kufr
mezitím několikrát záchod z nervozity
a v 8:00 start.

Každý den jsme opouštěli místo, kam už jsme se většinou nikdy nevrátili. Jen dvakrát jsme spali na stejném místě a nemuseli ráno znovu všechno balit. Po etapě následoval další rituál: umýt kolo od písku a prachu, sprcha, vyprat dres, co nejlépe se najíst a chvíli odpočívat. Pak večeře. Večerní meeting. A spánek. A ráno znovu.

Když se závod změnil v něco víc

Na startu jsem měla jediný cíl. Dojet. Užít si to. Vrátit se zdravá domů. Nic víc jsem si nepřipouštěla. Vedle mě stáli profíci, závodníci s obrovskými zkušenostmi, lidé, kteří podobné závody jezdí pravidelně. A já? Holka z Moravy, která ještě před pár měsíci říkala, že poušť rozhodně není nic pro ni. První etapa byla jeden velký stres. Odstartováno. Nervozita. Prach. Lokty kolem sebe. Snaha neztratit kluky a hlavně nespadnout.

Jenže pak jsem dojela do cíle…
…a zjistila, že jsem vyhrála svoji kategorii.
Nevěřila jsem tomu. Říkala jsem si, že to byla náhoda. Že další dny budou jiné.
Jenže druhá etapa dopadla podobně. A tehdy se něco změnilo. Došlo mi, že už nejde jen o dokončení závodu. Že najednou bojujeme o něco víc. A s tím přišla i nervozita. Najednou člověk nechce udělat chybu. Nechce ztratit to, co si vybojoval. V hlavě běží tisíc scénářů — pád, defekt, krize, špatné odbočení v poušti. A právě tam jsem si uvědomila, jak důležití byli lidé kolem mě.
Kluci mě neustále podporovali. Pomáhali mi držet tempo. Schovávali mě ve větru. Hlídali pití, jídlo, navigaci i náladu. Měla jsem svoje dva „domestiky“. A dodnes se tomu směju, protože já, naprostá amatérka z hobby závodů, najednou měla v poušti vlastní „tým“ Kubu a Martina. Jenže bez nich bych ten výsledek pravděpodobně nikdy neudělala.

Každý den mě dotáhli do cíle. Když přišla krize, uklidnili mě. Když jsem zmatkovala, drželi mě soustředěnou. Když jsem začala pochybovat, věřili mi víc než já sama sobě.
Po čtvrté etapě jsem měla náskok asi třicet minut. A tehdy přišel moment, kdy jsem si poprvé dovolila připustit: „Možná bych mohla celý Titan opravdu vyhrát.“
Od té chvíle už nebylo důležité vyhrát další etapu. Důležité bylo dojet. Nespadnout. Nepanikařit. Nevymýšlet hlouposti. Jet s pokorou.

Poslední dvě etapy byly psychicky možná nejtěžší. Člověk už cítí cíl, ale zároveň ví, že pokazit se může úplně všechno.

A potom přišel poslední den.

Poslední kilometry.
Poslední písek.
Poslední kameny.
A cílová brána.
Vyhraná kategorie ženy 40+.
Třetí žena celkově z 28 závodnic.
A umístění kolem 120. místa mezi téměř 500 závodníky.

Ale když se dnes ohlédnu zpět, výsledky nejsou to první, co si vybavím:
Vzpomenu si na ranní chlad před startem.
Na nekonečné pláně.
Na duny při západu slunce.
Na smích v jídelním stanu.
Na písek úplně všude.
Na únavu, která bolela a zároveň byla krásná.
A hlavně na lidi.
Na partu, kterou dal dohromady Ondřej.
Na pocit, že jsem byla trochu princezna mezi piráty.
Titan Desert mi nedal jen sportovní výsledek. Dal mi mnohem víc. Ukázal mi, že člověk zvládne mnohem víc, než si myslí. Že někdy stačí jen překročit první strach a říct si: „Tak jo. Zkusím to.“

Kolik to celé stálo?

Tohle je otázka, na kterou se mě ptalo hodně lidí.

A odpověď je jednoduchá — Titan Desert není levná záležitost, obzvláště pro někoho jako já, kdo nemá žádného sponzora a veškeré náklady si hradí sám.

Jen základní položky mně vyšly přibližně takto:

• startovné: cca 2000 €
• doprava kola DHL: cca 700 €
• letenka Madrid-Maroko zpět: cca 695 €
• letenka Vídeň-Madrid zpět: cca 380 €
• ubytování v Madridu po příletu: cca 80 €
• výbava, pláště, sportovní výživa, oblečení a další vybavení: cca 400 €
• eSim Maroko: cca 20 €
• Titan nápoje: cca 30 €

A pak jsou tu další věci kolem — servis kola, náhradní díly, tréninkové náklady, regenerace, energie během přípravy… Ve výsledku se člověk dostane na částku, za kterou by se dalo pořídit ojeté auto nebo velmi slušné nové kolo. Jenže dnes, když se ohlédnu zpět, nelituji ani jednoho utraceného eura. Vidím v tom zkušenosti, zážitky, vzpomínky na lidi a emoce, které mi už nikdo nevezme a jsou pro mně nevyčíslitelné. Některé věci člověk nekupuje proto, aby je měl. Ale proto, aby je prožil.

Popis jednotlivých etap

První etapa začínala v oblasti Boumalne Dades pod masivem Vysokého Atlasu. Hned od startu bylo jasné, že žádné „zahřívací kolečko“ nebude.
Nejdřív široké kamenité cesty, potom asfalt stoupající do hor. Suchá krajina, červené skály a všude kolem typické marocké vesničky z hliněných domů. Po dlouhém stoupání následoval technický sjezd směrem k řece N’Goum. Kamenité serpentiny, ostré hrany a rozbitý povrch, kde člověk musel být neustále soustředěný. Jedna z nejkrásnějších částí vedla úzkým kaňonem poblíž Bouthararu. Místo, kterým běžně protéká voda, ale během závodu zůstalo suché. Úzké průjezdy mezi skalami, malé mostky přes zavlažovací kanály a nekonečné datlové palmy.
A potom legendární stoupání Škoda Challenge — asi 4,5 kilometru s pasážemi kolem 15 %. Na rozpáleném kamení to bolelo hned první den.

Druhý den se jelo směrem do oblasti Jebel Saghro, vulkanického pohoří mezi Atlasem a Saharou. První desítky kilometrů byly po rychlých šotolinových cestách ve vysoké nadmořské výšce kolem 2000 metrů. Nekonečné „falešné roviny“, které pořád lehce stoupaly a braly síly víc, než člověk čekal.
Pak přišel dlouhý sjezd do kaňonu směrem k Battou. Jeden z nejhezčích úseků závodu. Úzká kamenitá cesta vysekaná mezi skalami, vyschlé řečiště, ostré kameny a výhledy na holé marocké hory kolem. Povrch se měnil každých pár minut — od tvrdé cesty po volné kamení, kde kolo neustále uskakovalo. Poslední část už vedla otevřenou krajinou směrem do prvního opravdového bivaku v Battou.

Třetí etapa znamenala první skutečný vstup do pouště. Navíc šlo o maratonskou etapu bez asistence. Co si člověk přivezl, to měl. Přespání (karimatka, spacák, převlečení) a jídlo na další den.
Zmizely hory. Zmizely technické sjezdy. A přišla nekonečná rovina. Dlouhé široké cesty, tvrdý vyschlý povrch, jemný prach a protivítr. Typická marocká hamada — kamenitá poušť bez stínu a téměř bez orientačních bodů. Projížděli jsme kolem vyschlého solného jezera chott, kde se povrch změnil na tvrdou hlínu jako měsíční krajina.

Královská etapa.
Dlouhá. Prašná. Vyčerpávající.
První část vedla podél vyschlého řečiště Oued Gheris. Široké kamenité pláně střídaly hluboké písčité pasáže, kde bylo potřeba neustále hledat nejlepší stopu. Pak přišla oblast kolem Ramlie a Ouziny — typické saharské vesnice na okraji dun. Tady začínal opravdový boj s pískem.
Povrch se neustále měnil: tvrdá cesta → hluboký písek → kamení → rozbitý sjezd → znovu písek. A právě technické sjezdy v kamenitém terénu byly možná zrádnější než samotné duny. Kolo neustále poskakovalo, ruce bolely a chyba mohla znamenat konec závodu.

Tohle byla Sahara, jak si ji člověk představuje. Duny Erg Znigue. Měkký písek. Nekonečné vlny oranžových kopců.
Některé úseky se ještě daly jet, jiné už znamenaly tlačení kola v hlubokém písku. Každý krok stál obrovské množství energie, dva nahoru a jeden zpět. Součástí etapy byl i navigační úsek bez značení. Žádné fáborky. Žádné GPS. Kompas v hlavě a snaha držet správný směr. Tady člověk pochopí, jak snadno se může v poušti ztratit.

Rychlé cesty střídaly vyschlé řeky, kamenité výjezdy a technické sjezdy do údolí. Povrch už byl tvrdší, ale po pěti dnech závodění bolel každý kámen dvojnásob. Poslední kilometry vedly kolem malých palmových hájů a typických hliněných vesnic.
A pak už jen cílová brána v Maadidu

Před třemi lety jsem o Salzkammergut Trophy poprvé zaslechla jen tak z doslechu – někdo mi zmínil, že tam byl, a mně to znělo jako něco nepředstavitelného. Později, na jedné vyjížďce, mi o závodech vyprávěl jeden biker. Jeho nadšení, popisy náročných stoupání a alpské atmosféra mi začaly vrtat hlavou. Příběhy od dalších a dalších lidí mě už nenechaly chladnou. Když končila sezona 2024, měla jsem jasno – Salzkammergut Trophy, trasa A s 204 kilometry a téměř 7 000 metry převýšení, bude mým vrcholem sezony 2025. Ten sen se stal mým pohonem. Jako amatérská cyklistka z českých kopců jsem věděla, že to bude výzva, která otestuje nejen moje tělo, ale i mysl. A hned na začátku mě čekala první zkouška – bike check v pátek před startem. Kontrola kola byla povinná a přísná. Můj řetěz, kazeta a brzdové kotouče už měly něco za sebou, ale kluci na kontrole byli shovívaví. Malé vítězství ještě před startem! V předvečer jsem na expu koupila ještě nepromokavé návleky a od té chvíle jsem cítila, že tohle bude dobrodružství plné překvapení.

Příprava: Klíč k úspěchu

Půl roku dřiny. Tréninky v kopcích, ladění techniky, studium videí z trasy a plánování výživy. Každý detail byl důležitý – od balíčku na trať přes strategii s trenérem až po poslední poradu den před závodem. Atmosféra v Bad Goisern byla elektrizující. Stovky závodníků z celé Evropy, nadšení diváci a pořadatelé vytvořili nezapomenutelnou kulisu. Věděla jsem, že mě čeká celodenní boj s horami, počasím a časovými limity, které mě děsily ze všeho nejvíc. Neměla jsem velké ambice – jen dojet do cíle. Ale už tehdy jsem tušila, že to bude víc než jen závod.

Den D: Emoce, hory a duhy

Start závodu byl jako skok do neznáma. Dlouhé stoupání, technické sjezdy a neustálý tlak časových limitů na průjezdných bodech. Každý kilometr byl výzvou, ale atmosféra mě poháněla. Podpora diváků, povzbuzování na trati a sounáležitost s ostatními závodníky mi dodávaly sílu. Byly chvíle, kdy jsem myslela, že to nezvládnu. Ale pak přišly momenty, které všechno změnily. Když jsem sjížděla z obávaného kopce Rosalm k Hallstattskému jezeru a přede mnou se otevřel pohled na zasněžené vrcholky Alp. Slzy mi vyhrkly do očí – bylo to, jako by mi hory říkaly: „Jsi tady, dokázala jsi to!“ A pak finální sjezd – za hustého deště, kdy se na obloze objevily dvě duhy a slunce prosvítalo mezi mraky. I když jsem byla promočená, zmrzlá a vysílená, cítila jsem obrovské štěstí. Ten pocit, že můj boj se blíží ke konci, byl nepopsatelný.

Cíl: Splněný sen

Když jsem projela cílem, všechno se ve mně spojilo – únava, radost, hrdost. Salzkammergut Trophy nebyl jen závod. Byl to důkaz, že když si něco opravdu přejete a jdete za tím s odhodláním, žádné překážky vás nezastaví. Počasí, náročnost tratě, časové limity – to všechno jsou jen výzvy, které vás posouvají dál.

Proč to stálo za to?

Tenhle závod mi ukázal, že limity jsou jen v naší hlavě. Každý z nás má svůj „Salzkammergut“ – cíl, který se zdá být nedosažitelný, ale s přípravou, odvahou a trochou štěstí (třeba i díky shovívavým klukům na bike checku) se dá zvládnout. Ať už je to sportovní výkon, osobní výzva nebo splnění dlouholetého snu, jde o to nevzdat se a užít si cestu. Pokud máte sen, který vás láká, ale zároveň děsí, jděte do toho. Možná budete na konci mokří, unavení a zmrzlí, ale ten pocit štěstí, když uvidíte své vlastní duhy v údolí, za to stojí. Salzkammergut Trophy byl můj sen – a teď je čas najít ten další. Jaký je ten váš?

Kdo mě zná, ví, že jsem spíš člověk chleba než dortů. Kváskový bochník je moje doména, cyklistika moje vášeň. Ale když jsem uviděla výzvu přihlásit se do soutěže o nejlepší makový dezert na farmářském dnu na Farmě Markových v Únanově u Znojma, něco ve mně řeklo: „Proč ne?“

Byla to chuť vystoupit z komfortní zóny. Zkusit něco jiného. Vždyť makové dezerty miluju – jenže soutěž je přece jen jiná liga. Nejsem žádná vyučená cukrářka, a tak jsem se rozhodla zapojit moderního pomocníka – umělou inteligenci. Zadala jsem jí úkol: „Navrhni mi originální makový dezert, který by obstál v soutěži.“ A musím říct, že návrh makového tartu s citronovým crémeux a pěnou z bílé čokolády vypadal nadějně.

Týden před soutěží jsem si recept zkusila nanečisto – zrovna na narozeniny mamky. Dezert měl úspěch, ale pár věcí mi nesedělo – citronový krém byl moc vysoký, poměry s mákem nevyvážené. A taky se mi srazila čokoládová pěna. Tak jsem ladila, upravovala, a konzultovala s AI – jako bych si povídala s virtuální cukrářkou.

Do finálního pečení jsem se pustila ve čtvrtek. V pátek mě čekala kompletace, ale ani tentokrát mě pěna z bílé čokolády nešetřila – srazila se znovu. Zkoušela jsem ji zachránit, ale výsledek nebyl ideální. Ještě v sobotu ráno jsem šla koupit další smetanu a udělala novou pěnu. Hotovo. Hurá se převléct do cyklistického a osedlat kolo. Najela jsem 70 kilometrů, a v cíli – ve Znojmě – mě čekala soutěž. Můj manžel dezert mezitím dovezl autem.

Na místě bylo přihlášeno 16 makových dezertů. Porota ochutnávala jeden po druhém. Některé kousky byly výborné, jiné mě tolik nezaujaly. Ten, který vyhrál – cheesecake po česku – mě osobně moc neoslovil, ale tak to chodí. Soutěžní klání je subjektivní a porotci to neměli lehké.

Se svým výrobkem jsem byla nakonec spokojená. Možná by se dal vyladit ještě víc, možná ho porotci přehlédli. Ale to nejdůležitější pro mě nebylo vítězství – byla to nová zkušenost, zábava a výstup z komfortní zóny.

Přejedla jsem se máku až až. Ale stálo to za to. A kdo ví – třeba to příští rok zkusím znovu.

Recept na Makový tart s citronovým crémeux a pěnou z bílé čokolády najdete tady