Před třemi lety jsem o Salzkammergut Trophy poprvé zaslechla jen tak z doslechu – někdo mi zmínil, že tam byl, a mně to znělo jako něco nepředstavitelného. Později, na jedné vyjížďce, mi o závodech vyprávěl jeden biker. Jeho nadšení, popisy náročných stoupání a alpské atmosféra mi začaly vrtat hlavou. Příběhy od dalších a dalších lidí mě už nenechaly chladnou. Když končila sezona 2024, měla jsem jasno – Salzkammergut Trophy, trasa A s 204 kilometry a téměř 7 000 metry převýšení, bude mým vrcholem sezony 2025. Ten sen se stal mým pohonem. Jako amatérská cyklistka z českých kopců jsem věděla, že to bude výzva, která otestuje nejen moje tělo, ale i mysl. A hned na začátku mě čekala první zkouška – bike check v pátek před startem. Kontrola kola byla povinná a přísná. Můj řetěz, kazeta a brzdové kotouče už měly něco za sebou, ale kluci na kontrole byli shovívaví. Malé vítězství ještě před startem! V předvečer jsem na expu koupila ještě nepromokavé návleky a od té chvíle jsem cítila, že tohle bude dobrodružství plné překvapení.

Příprava: Klíč k úspěchu

Půl roku dřiny. Tréninky v kopcích, ladění techniky, studium videí z trasy a plánování výživy. Každý detail byl důležitý – od balíčku na trať přes strategii s trenérem až po poslední poradu den před závodem. Atmosféra v Bad Goisern byla elektrizující. Stovky závodníků z celé Evropy, nadšení diváci a pořadatelé vytvořili nezapomenutelnou kulisu. Věděla jsem, že mě čeká celodenní boj s horami, počasím a časovými limity, které mě děsily ze všeho nejvíc. Neměla jsem velké ambice – jen dojet do cíle. Ale už tehdy jsem tušila, že to bude víc než jen závod.

Den D: Emoce, hory a duhy

Start závodu byl jako skok do neznáma. Dlouhé stoupání, technické sjezdy a neustálý tlak časových limitů na průjezdných bodech. Každý kilometr byl výzvou, ale atmosféra mě poháněla. Podpora diváků, povzbuzování na trati a sounáležitost s ostatními závodníky mi dodávaly sílu. Byly chvíle, kdy jsem myslela, že to nezvládnu. Ale pak přišly momenty, které všechno změnily. Když jsem sjížděla z obávaného kopce Rosalm k Hallstattskému jezeru a přede mnou se otevřel pohled na zasněžené vrcholky Alp. Slzy mi vyhrkly do očí – bylo to, jako by mi hory říkaly: „Jsi tady, dokázala jsi to!“ A pak finální sjezd – za hustého deště, kdy se na obloze objevily dvě duhy a slunce prosvítalo mezi mraky. I když jsem byla promočená, zmrzlá a vysílená, cítila jsem obrovské štěstí. Ten pocit, že můj boj se blíží ke konci, byl nepopsatelný.

Cíl: Splněný sen

Když jsem projela cílem, všechno se ve mně spojilo – únava, radost, hrdost. Salzkammergut Trophy nebyl jen závod. Byl to důkaz, že když si něco opravdu přejete a jdete za tím s odhodláním, žádné překážky vás nezastaví. Počasí, náročnost tratě, časové limity – to všechno jsou jen výzvy, které vás posouvají dál.

Proč to stálo za to?

Tenhle závod mi ukázal, že limity jsou jen v naší hlavě. Každý z nás má svůj „Salzkammergut“ – cíl, který se zdá být nedosažitelný, ale s přípravou, odvahou a trochou štěstí (třeba i díky shovívavým klukům na bike checku) se dá zvládnout. Ať už je to sportovní výkon, osobní výzva nebo splnění dlouholetého snu, jde o to nevzdat se a užít si cestu. Pokud máte sen, který vás láká, ale zároveň děsí, jděte do toho. Možná budete na konci mokří, unavení a zmrzlí, ale ten pocit štěstí, když uvidíte své vlastní duhy v údolí, za to stojí. Salzkammergut Trophy byl můj sen – a teď je čas najít ten další. Jaký je ten váš?

Kdo mě zná, ví, že jsem spíš člověk chleba než dortů. Kváskový bochník je moje doména, cyklistika moje vášeň. Ale když jsem uviděla výzvu přihlásit se do soutěže o nejlepší makový dezert na farmářském dnu na Farmě Markových v Únanově u Znojma, něco ve mně řeklo: „Proč ne?“

Byla to chuť vystoupit z komfortní zóny. Zkusit něco jiného. Vždyť makové dezerty miluju – jenže soutěž je přece jen jiná liga. Nejsem žádná vyučená cukrářka, a tak jsem se rozhodla zapojit moderního pomocníka – umělou inteligenci. Zadala jsem jí úkol: „Navrhni mi originální makový dezert, který by obstál v soutěži.“ A musím říct, že návrh makového tartu s citronovým crémeux a pěnou z bílé čokolády vypadal nadějně.

Týden před soutěží jsem si recept zkusila nanečisto – zrovna na narozeniny mamky. Dezert měl úspěch, ale pár věcí mi nesedělo – citronový krém byl moc vysoký, poměry s mákem nevyvážené. A taky se mi srazila čokoládová pěna. Tak jsem ladila, upravovala, a konzultovala s AI – jako bych si povídala s virtuální cukrářkou.

Do finálního pečení jsem se pustila ve čtvrtek. V pátek mě čekala kompletace, ale ani tentokrát mě pěna z bílé čokolády nešetřila – srazila se znovu. Zkoušela jsem ji zachránit, ale výsledek nebyl ideální. Ještě v sobotu ráno jsem šla koupit další smetanu a udělala novou pěnu. Hotovo. Hurá se převléct do cyklistického a osedlat kolo. Najela jsem 70 kilometrů, a v cíli – ve Znojmě – mě čekala soutěž. Můj manžel dezert mezitím dovezl autem.

Na místě bylo přihlášeno 16 makových dezertů. Porota ochutnávala jeden po druhém. Některé kousky byly výborné, jiné mě tolik nezaujaly. Ten, který vyhrál – cheesecake po česku – mě osobně moc neoslovil, ale tak to chodí. Soutěžní klání je subjektivní a porotci to neměli lehké.

Se svým výrobkem jsem byla nakonec spokojená. Možná by se dal vyladit ještě víc, možná ho porotci přehlédli. Ale to nejdůležitější pro mě nebylo vítězství – byla to nová zkušenost, zábava a výstup z komfortní zóny.

Přejedla jsem se máku až až. Ale stálo to za to. A kdo ví – třeba to příští rok zkusím znovu.

Recept na Makový tart s citronovým crémeux a pěnou z bílé čokolády najdete tady

Když jsem loni poprvé zdolala Moravia Divide, říkala jsem si: „Už nikdy!“ Ono totiž 760 km, 14 000 metrů převýšení, napříč Moravou z Jeseníku do Břeclavi je pořádná bikepackingová výzva. Uplynula pár měsíců, bolesti odezněly a já jsem měla v hlavě „To musím dát znovu!“ Letos jsem se připravovala jako nikdy: trénink s koučem, fototerapie pro regeneraci, infuze vitamínu C, skoro každý den na kole. Cítila jsem se jako superhrdinka. Taktiku jsem měla jasnou – první noc nespím, šlapu, co to dá, a pak se uvidí. Spacák jsem vynechala, ale nacpala brašny jídlem, aby mi nedošla šťáva. Připravená? Na 110 %!

Start s překvapením
Pátek ráno, snídaně, balím kolo, oblíkám zimní kalhoty (ano, v květnu), loučím se s manželem a stojím na startu v Račím údolí. Osm hodin, pouštím Garmin, nastavuju GPX trasu… a co to? První úsek nikde! Zatímco ostatní šlapou, já stahuju trasu z netu. Pár minut zpoždění, ale co – na 760 km to nehraje roli. Rozjíždím se, zdravím ostatní závodníky a už si to užívám v prvním kopečku. Kamenitý sjezd z Borůvkové hory mě trochu rozhodí, ale dávám to. V polském Paczkówu mi nějaká babka vynadá kvůli zákazu vjezdu, pak špatně šlápnu v brodu a noha mi sjede do vody. Skvělý, mokrá bota a do večera daleko. Ale jedu dál – rovinka, stoupání na Studniční vrch, svezení po Rychlebských stezkách, kopeček na Smrk. Kraj je nádherný, i když mrznu.

První restpoint a mrazivá noc
Na prvním restpointu v Branné jsem na 43. místě a – bum – první žena! Dávám jídlo, oblíkám všechno teplý, co mám, protože noc bude drsná. Přechod řeky v Hanušovicích je další lekce. Navlíkám igelitky na boty, usmívám se, jak jsem to vychytala… a silný proud mi je strhne. Mokrá, naštvaná, šlapu dál. V Bohdíkově zvoním u jednoho domu a škemrám o suchý ponožky – a světe div se, dostanu je! Dobří lidi fakt ještě žijí. Projíždím loukami nad Brannou, je tma, moc nevnímám, kde jsem, ale pořád se držím s někým, tak nejsem úplně sama. Kolem druhý ráno dorazím na zábřežskou benzinku – kafe, jídlo, chvilka odpočinku. Pak tlačenka na zříceninu Brníčko, sjezd a další tlačení na Bradlo. Těsně před východem slunce jsem tam a cítím se jak na drogách – unavená, ale nabitá. Tady, v kraji, kde jsem se narodila, mě chytá nostalgie.

Krize přichází
Druhý den ale začíná zima a únava dávat zabrat. V Lítovelském pomoraví mě chytá mikrospánek – na pět minut se stočím na louce do klubíčka a zavřu oči. Výšlap na Sovinec mě zahřeje, ale jídlo mi nechutná. Trasa je pořád stejná – buď táhlý výšlapy, nebo sjezdy, nebo nekonečný roviny. Šlapu dál, blížím se k druhému restpointu v Dolním Žlebu. Dorazím na 23. místě – noční jízda mě pěkně posunula! Dám jídlo, 15 minut zdřímnu v chatce a vyrážím do druhý noci. Jenže tady to začíná jít z kopce. Jedu sama, chce se mi spát, kolena bolí. Před brodem si sundávám boty, přecházím na boso – poučená z předchozích failů. Suché ponožky, super! Ale další brod se pokusím projet… a jsem zase mokrá. Nadávám, ztrácím radost. V hlavě se mi honí: „Proč to vůbec dělám?“ Přichází krize, zimnice, všechno je špatně. Po 430 km a 7200 metrech převýšení to balím. Bez radosti a motivace to prostě nejde.

Cesta je víc než cíl
Vím, že mě spousta lidí sledovala, fandila mi, a mrzí mě, že jsem je zklamala. Ale tenhle závod mi dal zabrat a něco mě naučil. Ujela jsem 430 km a 7200 metrů převýšení – můj osobní rekord na jeden zátah. I když jsem nedojela do Břeclavi, tahle jízda byla plná momentů, co mi zůstanou: mrazivý noci, suchý ponožky od cizích lidí, východ slunce na Bradle, boj s brody i se sebou samou. Moravia Divide je prostě škola života. A víte co? Příště se vrátím a dám to! Děkuju všem za podporu – bez vás bych to tak daleko nedotáhla.